„Do prdele, jiná možnost nebude a jsem tady, takže prostě poplavu.“
13 hodin 58 minut
Volejbal, nebo plavání? To byla ta zásadní otázka!
„Vyzkoušela jsem lagunu tady u nás v Třebíči, začala jsem chodit plavat do bazénu v rámci oddílu, a protože mě to začalo hodně bavit, plavala jsem každý den.“
Chtěla zkusit i dálkové plavání, proto musela přejít do jiného třebíčského klubu, kde byly těžší tréninky. Nějaký čas trvalo, než si na ně zvykla. Odtud kvůli škole následně zamířila do Brna, k místním Krokodýlům, kde se podle svých slov zase o kus posunula. „Ten rok v Třebíči ve Spartaku mi moc pomohl, a tak přechod do ještě většího klubu nebyl takový rozdíl. I přes to, že mě trenér neznal, a myslím si, že jsem ani nebyla dobrý plavec, mě do týmu vzali a za to jsem vděčná.“
To je Andrea Klementová a začátek jejího příběhu
K zimnímu plavání se dostala díky Covidu a zavřeným bazénům. Jak to asi probíhalo? Představme si konverzaci během online výuky mezi paní vyučující (U) a jednou studentkou (A):
U: „Zítra si půjdu zaplavat“
A: „Co? Vždyť jsou do prdele zavřený bazény!“ (To bylo asi jen v hlavě.)
A protože té studentce plavání chybělo, zeptala se a dostala odpověď, která dost možná určila další týdny, měsíce a roky.
U: „Normálně jdeme plavat do rybníka, protože jsme otužilci.“
A: „A jó, já bych si taky chtěla zaplavat!“
U: „No tak přijďte, kdo chcete.“ (To patřilo celé třídě.)
A: „Já určitě přijdu!“
U: „Že někdo přijde, to jsem opravdu nečekala.“
A: „No já taky ne.“
A ano, byla jediná, kdo fakt přišel.
„Jak jsem tam pak vlezla, tak to bylo hustý a tak mě to nadchlo, že jsem u toho zůstala a jen to přidala k bazénu.“
Když už objížděla závody v zimním plavání u nás, jen tak mimochodem se na popud pana Mikoláše z třebíčského Klubu ledních medvědů dostala na MS – a rovnou vylovila několik medailí! „A bylo to úplně hustý!“
Další zlom? Přišel.
Ostatní otužilci kolem pořád mluvili o nějakém kanálu. Je tak dobrá, že by ho mohla přeplavat. A jak ji do toho všichni nenápadně tlačili, ona o tom začala přemýšlet, byť to chvilku trvalo.
„Ty jo, já nevím, třeba někdy. Líbilo by se mi to, ale teďka prostě ne, uvidíme, ale neříkám teď. Prostě už do řiti ale!“
La Manche
42 km
Anglie – Francie
Jak to tam chodí? Jedeš, máš týdenní okno a jen čekáš, až budeš mít ideální podmínky. Ale může se taky stát, že nebudou. Prostě tam můžeš jet úplně na hovno, takže jako u všeho záleží i tady na štěstí. Jejímu lodivodovi se podmínky nelíbily, a tak řekl, že jí moc plavat nedoporučuje.
„Do prdele, jiná možnost nebude a jsem tady, takže prostě poplavu.“
Ve dvě ráno tak skočila do pro normální lidi ledové vody, aby z ní po 13 hodinách a 58 minutách vylezla, a to rovnou v jiné zemi.
Měla čas promyslet všechno, hlavou se jí honilo tolik věcí – sledovala, jak ostatní na její doprovodné lodi visí přes palubu a zvracejí, ale zároveň se bála, co je pod ní ve vodě, a přemýšlela, jestli už bude v cíli, tedy ve Francii. Po deseti hodinách se otočila a pořád viděla Británii. „Tak to je v prdeli, já plavu asi pozpátku. Ale tak někdy tam asi doplavu.“
Kromě přemýšlení o čemkoliv podstatnou část plavby úplně vypne a nemyslí na nic. Jak se ve vodě orientuje v čase? „Jako lachtan, který se otočí na záda a každých 30 minut dostává z lodě krmení.“
„Bylo to hodně nudný a dlouhý, ale jinak to bylo těžký, protože byla tma a já se bojím i tady kapra v rybníce. Takže pro mě náročný, když se ve vodě objevily třeba medúzy, ale jinak to byl velkej zážitek. Přišlo mi, že mě to všeobecně hodně šoupne, posune. Kvůli tomu, co jsem pro to musela udělat a sama zařídit, od sponzorů po organizační věci a tak dál. Takovej celkovej rozvoj pro mě. Není to jen plavání, ale všechno okolo.“
„Ty brďo, už jsem asi tam!“ řekla si, když kolenem narazila na dno francouzského pobřeží.
„Jak jsem vylezla, sotva jsem cítila nohy, ale byl to moc hezkej pocit. Viděla jsem, jak ostatní na lodi měli radost, a já jsem měla taky hroznou radost. Skočila jsem zpátky do vody a plavala k nim. Hurá! Sedla jsem na loď a byla ráda, že jsem ráda. Byly to krásný pocity, ale nestihla jsem je ani prožít.“
Během rozhovoru i fotíme.
J: „Koukej na pána na břehu a povídej dál!“
A: „Ale já mám takhle z boku strašně velkej nos a nemůžu se soustředit.“
J: „Nevím, jestli si nemrkla, snad ne.“
Trénink na přeplavbu kanálu? Obecně je Andrea ve vodě jednou až dvakrát každý všední den plus v sobotu na závodech. Neděle je tak jediný volný čas v týdnu.
„Když se blíží datum pokusu o zdolání kanálu, tak zkusím to krmení a delší plavání třeba na šest hodin ve vodě pod 16 stupňů jako v kvalifikaci, ale hlavní cíl je obecně to neflákat a udržet si standardní výkonnost, protože vím, že jsem málo netrénovala, a nechci z toho dělat nějakou velkou vědu.“
Co do budoucna? Podobných bláznivin, jako je La Manche, je i s ním na planetě sedm, všechny zatím pokořila jediná Češka.
„Plány jsou, ale zase když mě voda přestane bavit a neuvidím v pokračování smysl, nebo mě plavání už nebude nijak posouvat i v dalších věcech okolo, nebo mi dokonce bude něco i brát, tak může přijít chvíle, kdy řeknu nazdar a budu dělat, co budu cítit, že dělat chci. Ale nemusím plavání mít dalších deset let jako životní prioritu.“
Fakta o focení?
Budíček ve 4.35 hod. do studeného rána s vodou kolem 8 °C, na rozdíl od Andrey nespolupracující sluníčko, pár hovínek na fotošutru, fotobordel na pařezu, trošku se klepající modelka, hrnek horkého čaje na zahřátí a pár hustých černobílých fotek!
„Skoro jsem oslepla, skoro jsem umrzla a skoro jsem umřela!“
