Reinkarnace

„Já mám až moc nápadů, to je můj problém.“

„Morální věci jsou důležitý a nikdy bychom nedělali s někým, s kým morálně nesouhlasíme.“

„Ty to nějak Tomskneš?“

Nové Město na Moravě – Zlín – Rovaniemi – Bratislava – Zlín – Bratislava – Nové Město na Moravě – Praha – Nové Město na Moravě. To je prozatím jen pár míst na jeho životní cestě.

Ve volném čase rád sedá do kamarádova bagru a hloubí jámy. Když je potřeba, dokáže po pár pokusech postavit stabilní krov a interiér domu nebo bytu vám klidně vyzdobí drobným výrobkem ze dřeva, se kterým tak rád pracuje. Lukáš má to štěstí, že ho baví asi úplně všechno.

„Byl jsem na truhlářském kurzu, byl jsem na soustružnickým kurzu, baví mě se nějakým způsobem posouvat. Vymýšlet a vyrábět drobný věcičky. Hrozně moc mě baví manuální práce, přesně to, co si normální člověk řekne, že nechce dělat, že ho nebaví. Stavět střechu nebo kopat jámu, mě to hrozně baví. Takže jsem se to naučil a jezdím na farmu, kde mají kamarádi bagr, pořád je tam potřeba něco bagrovat. Potom mě baví řemeslný věci s velkým dřevem, to znamená nějaká tesařina. Jednu střechu už jsem sám udělal, ale ruku do ohně bych za to nedal. Stojí ale pořád.“

Jeho díla poznáte podle propracovaných příběhů, detailů skrytých v pestré škále barevných odstínů a ručně vytvářených textur.

„Přemýšlím, jak to zdrcnout do jedné věty. V České republice to je určitě výrazně barevná digitální ilustrace s přesahem. Mě hrozně baví barvy, to je vidět z mojí práce. Hrozně mě baví příběhy a skrytý detaily. Nikdy nemám něco úplně prázdnýho, že by to bylo nudný. I když to tak vypadá, není to tak, je tam něco schovanýho. Řekl bych, že mám ve všem takovou hravost, nikdy to není suchý. Snažím se to trošku okořenit analogovým způsobem, dostat tam nějakou texturku. Já jsem prostě divnej umělec, v podstatě jsem začal v digitálu a propracovávám se k analogu.“

„Přes třicet let hraju na počítači, jsem odkojenej digitálem, znal jsem líp MS-DOS (Microsoft Disk Operating System) než ulici. Jsem v tomhle hrozně divnej a strašně si užívám, že můžu používat vodovky. Baví mě, že takhle teď přesahuju, a to i díky umělé inteligenci – dělejte si, co umíte, a já tady budu dělat digitál. Tak mě to kope k analogu, k těm tradičním technikám.“

Jeho nejoblíbenějším výtvorem je obraz z finské divočiny, reálný i smyšlený.

„Sauna night, zážitek z Finska. Každej plakát v sobě má takovou mikrobombu, kdy to vypadá, že je to jenom obrázek, ale má toho v sobě hrozně moc. Ten plakát shrnuje mojí emoci z Finska. Je to pro mě hrozně důležitej moment. Je to i taková ta hřejivost, co potom přijde. Chlad dálek, zároveň vášeň, kdy tam jsi s děvčetem, s budoucí manželkou. Být někde v divočině, nezodpovědný výlet někam, kde to neznáš a neuvědomuješ si všechna rizika. Tohle je úžasná ilustrace, která mě napadne jako první, protože je to opravdu můj srdcovej zážitek, kterej potom ovlivnil celej můj život.“

„V sauně jsme tam byli, ale je to vymyšlený. Mě baví si vymýšlet, ale základ je pravdivej. Ještě u téhle ilustrace mám nápad a možná udělám upgrade. Měl jsem původně v plánu a do dneška mě mrzí, že jsem to neudělal, že v polární záři mělo bejt tělo ženy schovaný. Já jsem do toho plakátu dal spoustu detailů, ale to tělo jsem tam nedostal. Tenkrát si myslím, že jsem ještě neuměl tak dobře kreslit, nevěděl jsem, jak to tam dostat.“

Luke Tomski a Lukáš Tomek. Dvě jména, jeden člověk. Skvělý český ilustrátor i obyčejný kluk z Nového Města na Moravě.

Bez klobouku Lukáš, s kloboukem Luke. Rodák z Vysočiny, který vyzkoušel několik míst v Evropě, aby se nakonec, jako většina místních, zase vrátil tam, kde to má nejraději. Ilustrátor a již i spisovatel, nyní opět tvořící ze svého domovského Nového Města.

Jeho plakáty, knižní ilustrace i ostatní zakázky pro klienty určitě znáte, jen o tom možná nevíte.

Mamka mu v mládí říkala: „Lukáš – patron malířů.“ Podle jeho vlastních slov byl tedy hned od narození prokletej i požehnanej, záleží na úhlu pohledu.

„Kreslil jsem odmalička a nebavily mě vůbec věci jako květinky a jednorožci. Já jsem kreslil brankáře hokejový. Brankáři a terénní auta, to se mi líbilo. Z kartonů jsem si vyráběl masky a ty jsem pokresloval. Sbíral jsem kartičky, takže helmy vypadaly podle nich nebo podle fotek z hokejových magazínů.“ Kdo ví, možná bude někdy v budoucnu jeho dílo ztvárněné na masce slavného gólmana zastavovat puky v zámořské NHL.

Manuální zručnost se začal učit už na základce, byť trošku nedopatřením, když musel odstranit jednu ze svých prvních veřejných kreseb.

„Ve škole jsem začal kreslit srandičky, legrační komiksy o učitelích. Samozřejmě se to k nim dostalo. Když mi sešit zabavili, jejich výraz přecházel od úsměvu až k zelenému obličeji. Ale myslím si, že ty příběhy brali určitě s nadsázkou. Vlastně mě v tom docela podpořili. Schytal jsem spoustu pětek za to, že jsem se neučil, a dokonce jsem musel opravovat a brousit lavici, kterou jsem ve škole celou pomaloval.“

Ocitl se ve Zlíně, kde se přes počáteční snahu dostat se na grafiku začal zabývat animací. Díky tomu zjistil, že ho stále více baví statické obrázky a práce s detaily. Vlastně mu ani nic jiného nezbývalo. Jeho maminka učila a stále učí češtinu a výtvarku, knížky a ilustrace v nich tak byly od počátku všude, kam dohlédl.

„Do Finska na stáž jsem jel, protože už mně to tady v České republice vadilo, měl jsem výhrady ke všemu. Byl jsem nespokojenej, měl jsem vztah, kterej nefungoval, a já jsem od všeho zbaběle utíkal. Dlouho se stejnýma lidma, potřeboval jsem změnit vzduch. A tak jsem vymyslel, že bych mohl jít nejdál, co to jde.“

Na studijním oddělení poprosil paní referentku, jestli by mu nějaké místo našla. Odpověď? „Já vám nechci radit, ale tohle by byla nejlepší škola a je za polárním kruhem.“ Lukáš má raději teplo, ale Rovaniemi splňovalo kritéria, která si dal, a tak souhlasil.

„Byla to strašně příjemná stáž, protože jsem viděl z nadhledu celou tu Českou republiku. Všechny svoje problémy, všechno se mi vyřešilo. Všechno, co mi vadilo, mi přestalo vadit, starý vazby opadly a vznikly nové. Takovej jako novej život. Takže z Finska jsem odjížděl s rozhodnutím, že budu dělat ilustraci. Potom se to vlastně i překlopilo v to, že mi z toho vznikla manželka a kamarádi, které mám do dneška. Finsko mě hodně ovlivnilo, je to důležitý bod v mé kariéře i životě.“

Po návratu z Finska padlo rozhodnutí ilustrovat profesionálně, živit se tím. Ale jak?

„Už na vejšce jsem se rozhodl, že budu ilustrátor. Bral jsem špatně placený práce, které musely být do druhého dne hotové, všechny možný zakázky, abych se vymakal. Vzal jsem třeba zakázky, které vyžadovaly Photoshop a Ilustrátor, ale v těch jsem nikdy předtím nedělal. Tak jsem se to naučil a druhý den na tom začal dělat. Byl jsem namotivovanej, cítil jsem se méněcenně, protože všichni moji spolužáci tohle všechno uměli už ze střední školy.“

Setkání s Ilonou Polanskou bylo pro Lukáše stěžejním v pracovní rovině, oba dva chtěli tvořit, podobným stylem a pro podobně zaměřené klienty. Tak vznikla jejich tajemná značka.

„Oba dva se tím chceme živit, nechceme dělat věci pro peníze a potom ve volným čase ilustrovat, pojďme něco udělat. Protože já už jsem byl Tomski a ona si říkala Polanská, tak Tomski&Polanski. Vydali jsme portfolio a začaly chodit zakázky. Nevím, jestli to už můžu prozradit, ale tím, že je to takové záhadné jméno a vydali jsme portfolio v angličtině na zahraničních webech, tak se nám začaly ozývat zahraniční agentury. Když viděly, že máme zahraniční zakázky, začaly nám v angličtině psát i české agentury. Jste ti mysteriózní lidé s podivným jménem, pravděpodobně Poláci, tak nás začaly velice pokorně a s respektem oslovovat. To byl rok 2013.“

Pro vytvoření několika desítek originálních ilustrací ročně musí mít umělec spoustu nápadů a kreativity.

Kde a jak hledáš inspiraci, když zrovna nevíš, jak dál? „To se nestává, to neexistuje! Já mám až moc nápadů, to je můj problém. Mám strašně moc věcí, které bych potřeboval nebo měl udělat. Nestačí mi na to jeden člověk, i svou manželku používám, ona dělá se mnou. Pro mě to není tak, že bych třeba v těch knížkách hledal inspiraci, i když jo, je to pravda, hledám. Ale já se tím spíš usměrňuju, naladím se na něco. Takže my jsme fotili třeba s Hobitem, Cesta tam a zase zpátky, moje první knížka, kterou jsem celou přečetl. I celou tu trilogii Pána prstenů já čtu, když se ve světě něco děje, a mně to na všechno odpovídá, přijde mi to jako duchovní rádce, ten Pán prstenů. A přijde mi, že sedí na jakoukoli dobu, že to odpovídá. A já si tím vždycky připomínám, že je potřeba vytrvat a mít štěstí. Takže takhle mám Tolkienovy věci. To je jedna část mojí inspirace, knihy, asi ta největší a nejdůležitější.“

„A druhá část je potom příroda, bejt někde na chvilku sám. Stejně tak mě inspiruje město, mezi lidma, obklopenej tím mumrajem velkoměsta, a z obou dvou si dovedu vzít něco, z čeho mám nadšení. Pro mě to není, že bych někam utíkal, ale mě všechno baví, jak příroda, tak velkoměsto, tak maloměsto. Díky tomu, že se dokážu inspirovat ve všem, zůstávám takovým nomádem, který pořád někde putuje.“

Kdo Lukáše zná, může v jeho práci vidět výseč pestrého života. Myslíte si, že má rád cyklistiku, přírodu a filmové novinky?

Je v tvých ilustracích odraz tvého života, toho, co máš rád nebo co tě zajímá? „Určitě je, jinak by mě to nebavilo. Já se snažím dodržovat, aby mě kreslení bavilo. Přijde mi, že teprve teď jsem hodně spokojenej v životě, protože konečně jsem si hodně věcí uvědomil a dělám, co mě baví. Je to vidět i tady v Novém Městě na mé výstavě, promítají se tam témata, která jsou očividná.“

„Je to sport, kterej mám hrozně rád, kterej mě naplňuje, protože si při něm vyčistím hlavu. Zároveň mi přijde i jako forma sebepoznání, protože u sebe vidíš, jak reaguješ v nějakých situacích mimo tu svou krabici. Já jsem schopnej vyhrát, cokoliv si zamanu, i kdybych se měl zničit. A proto ve sportu praktikuju nesoutěžení. Jsem v tomhle nesportovní úplně, naprostej Couberténovec. Takže sport důležitý téma. S tím souvisí pohyb, taky mě s ním baví pracovat a zachycovat ho.“

„Mám hrozně rád přírodu, zobrazování přírody a zobrazování architektury, která mě dřív nebavila. Přišla mi studená, ale vlastně jsem pochopil, o čem architektura je, tak mě baví kreslit. Zjišťovat tu funkci, jak se na sebe nabalovaly ty staletí architektur, to je taky krásný téma.“

„Hodně lidí se mi do toho míchá, když jsou nějaký události, tak to souvisí s lidskýma příběhama, ty mě taky baví zkoumat.“

Luke a filmy? „Ty na mě hodně působí, ale já jsem takovej slowfanoušek. Nekoukám na nové věci, naopak mě strašně štve, že jsou nějaké trendy. Takže všemu dávám čas a vyzobávám takové nadčasové věci. Nemůžu říct, že jsem fanda nějakého žánru, mám fakt rád béčkové komedie, totální blbosti přes Bláznivou střelu a Žhavý výstřely, starý VHSky, to mě inspiruje. Nebo klasický filmy, když ještě nebyly speciální efekty, kdy se tam všechno dělalo ručně klasickou filmařinou. A mám rád kultovky, jeden z mých nejoblíbenějších je Pulp Fiction. Filmy, které pracujou zajímavě s časovou osou, to je taková moje deformace už ze školy, baví mě to zkoumat a pak zachytit. Mám strašně rád i dokumenty, možná nejradši mám dobře zpracovaný dokumentární filmy.“

Jaké ztvárňuje osobnosti?

„Vždycky je to někdo, kdo mě zaujme, nikdy nekreslím negativní věci! Kdyby mně třeba řekli, abych nakreslil portréty všech prezidentských kandidátů, tak bych nenakreslil. Některý lidi nechcu kreslit, nechci se vůbec spojovat s těma tématama. Třeba Trumpa bych nekreslil.“

Funguje to takhle i v komerčních zakázkách? „Určitě, ale nikdo takovej se nám ještě neozval, hodně věcí odmítám hlavně proto, že nemám čas, to je první potřeba vyhodnotit. Teď ti prozradím, jak to vlastně chodí s tím vybíráním. Jsou dvě věci; první, co vyhodnocuju, je, jestli ta zakázka má můj styl. Takže strašně často vyhodnotím, že k tomu nepasuje, a to ten klient vůbec nemusí vědět, ale já už to vím dopředu. To, co on často chce, není ten styl můj, ale je to jen o jméně. Slyší, že je někdo nejlepší, že je profesionál nebo že dělal nějakou známou zakázku, a proto tě ty lidi chcou. Ale když třeba dostanu zakázku, kterou vím, že dělá někdo jinej líp, tak ho vždycky doporučím. Mně ty peníze za to nestojí. Takže to je první, proč odmítám. Druhá věc je, že to třeba nevychází časově, protože to lidi v České republice většinou chtějí dost rychle a já mám nabito třeba tři měsíce a víc dopředu, někdy i půl roku. Občas se ti ozve někdo, kdo se nadchne a nepromyslí, že ten ilustrátor na tom taky nechá hodně času, je potřeba pořádný rozpočet. My se tím fakt musíme uživit. A samozřejmě to morální odmítání, morální věci jsou důležitý a nikdy bychom nedělali s někým, s kým morálně nesouhlasíme, takže to je podstatný. Oni se ty lidi ani neozvou, protože my tu morálku promítáme do našich věcí. Když uděláš plakát Václava Havla, tak je jasný, že se ti neozve SPD.“

Obohacuje nebo dává něco ilustrace i tobě osobně? „Hele vždycky, teď jak se ptáš, tak to je dobrá otázka, protože já to vlastně dělám jenom kvůli tomu. Mně celej život jde jenom o jednu věc, a to není ani ilustrace, ani zábava, ani peníze – mně jde o sebepoznání. Jsem úplně jak nějakej mnich, mě zajímá sebepoznání, nic víc mě nezajímá v životě. Takže to, proč dělám osobnosti, je, že si můžu přečíst nějakej příběh. Naposledy jsem četl knížku o Belmondovi, kterýho už mám dávno nakreslenýho, ale vycházejí pořád dobrý knížky o něm. Je úplně jedno, z jakého odvětví máš toho člověka, ale když jsou to ti inspirativní lidi, tak tě to dovede strašně nakopnout do života. Něco tě nafackuje, nebo ti naopak řekne, jak se chovat v některých situacích, který můžou být těžký. Žijeme poměrně mírumilovnou dobu, ale ve společnosti už jsou nějaké výzvy, už to není tak vtipný a srandovní, jak to bylo poslední roky. Ať už jsou války nebo nějaký movementy ve společnosti, tak si vzpomenu na ty osobnosti, jak to třeba řešily před druhou světovou válkou, jak vypadalo hrdinství. Pro nás to vypadá hrozně jednoduše z pohledu do historie, ale v jejich současnosti to bylo úplně jiný. Takže tohle mě inspiruje a za to vděčím ilustraci a těm příběhům, že někdy se zachovám jinak, než bych si o sobě myslel. Tak mě to změnilo a z toho jsem velice překvapenej. Učí tě to, a to je na tom nádherný. Ale rovnou to prozrazuje i to, že mě hrozně baví si dělat i přípravy.“

Jsme u toho, u procesu, chvilky tvoření, vnuknutí. Zrovna když Lukáš stojí ve svém obrovském ateliéru, dostane geniální myšlenku, v rychlosti nápad hodí na papír, vytiskne a má vyděláno. Funguje to takhle?

„To je to, co mě baví. Historické fotografie, přečíst si něco k tématu. Sleduju dokumenty a videa, ať už je to o čemkoli. Vždycky mě baví si to hezky připravit. Nejlepší je, když to máš po ruce a můžeš tam zajet, něco si vyfotit, prozkoumat. Když na dané místo nemůžu zajet, tak alespoň Google, zkusím vymyslet nějaký originální pohled na místo nebo na situaci. Když mám promyšlený vizuální podklady spolu s příběhem, tak potom se snažím vymyslet a zjišťuju barvy. Barvy jsou hodně důležitý, vymyslet barevnou paletu, ze které pak vybíráš pro plakát. Potom vznikne nějaká skica a na základě ní pak finále. Finální obraz, který většinou vzniká digitálně, ale do toho se snažím vkládat rukodělné textury. Digitálně upravené dřevo, šplíchance, filmové zrnění a podobně. Mám spoustu textur, které si vyrábím sám, vodovkové textury. To pak do toho taky používám, abych měl trošku ušmudlaný ruce a aby to nebyl čistej digitál. Takže ten proces se snažím dělat tak, aby mě to bavilo.“

Je ilustrace jen papír na zeď? „To je taková srandička, kterou jsem používal. Protože lidi většinou usínají u uměleckých přednášek, ale hned zpozorní, když si člověk svoje dílo trošku shodí. Umělci si ze sebe většinou neumí dělat srandu, já si ze sebe dělám srandu rád, abych nebyl nějak namistrovaný.“

„Kdybych to měl říct upřímně a nedělal si legraci, tak pro mě je ilustrace o procesu, není to ani tak o výsledku, protože jak jsme zmiňovali, vždycky u toho něco zažiješ. Máš zážitek, když to připravuješ, máš zážitek, když to vzniká. Ten vznik je sama o sobě nějaká forma meditace. Je to jako hlubokej spánek, ty nevíš, že existuješ, prostě se ta ilustrace děje. Když z toho tvoření něco vznikne, a ještě to na lidi zapůsobí, no tak to už je velkej příběh. Člověk se propojí úplně s tím světem a já vždycky nestačím žasnout. Pro mě je ilustrace život, já jsem s ilustrací tak strašně moc zažil, až tomu nevěřím. Vždycky si říkám, to je krásný, když jsi ilustrátor, umělec, nevstáváš do práce, nemusíš respektovat budíky, nemusíš jít ani spát, udržuješ si takové malé děcko v sobě, a to je na ilustraci to nádherný. Stálo to za tu dřinu všechnu. Neměl jsem to zadarmo, až jako bych řekl, že jsem byl na hranici zničit si zdraví, ty dvanáctihodinový práce denně, roky v kuse, bolesti očí, hlavy. Naštěstí se povedlo najít balanc mezi fyzickým světem a tady tím přemýšlením někde ve virtuálu. Musím říct, že ilustrace je pěknej život, velice naplněnej.“

Jak bys odpověděl, kdyby se tě třeba tvůj kamarád zeptal: „Ty to nějak Tomskneš? Ty máš nějakej Tomski filtr?“ (Ano, to se stalo…)

„Je to pět let práce od rána do večera. Ilustrace je velkej příběh, nedá se shrnout jenom na ten výstup. Za každým jsou desítky hodin práce. A proto nemám strach někomu říct svoje know-how. Protože vím, že tohle málokdo obětuje. A já mám strašný štěstí, že mám tolerantní ženu. Protože nikdo jinej by se mnou nevydržel. Bez šancí, prostě nevydržel. Takže to je takový štěstí.“

Co Lukáš řekne k pár bodům, které ho v jeho životě a tvorbě provázení nebo vystihují?

Kolo

„Vyčištění hlavy, čas sám se svým dechem, s krajinou. A hrozně pěkná věc to samotné kolo. Mám ho hrozně rád, má pěknou barvu. Normálně bych si nekoupil kolo Author, kdybych byl pozér, ale měl jsem Author v dětství a vždycky, když se na to kolo podívám, tak mi udělá stejnou radost, jako když jsem byl malej. Jako malej jsem rozmontovával kola a pomalovával je, takže jsem znal všechny detaily kola a naučil se jeho mechaniku. Pak jsem s nima frajeřil tady po náměstí. Jednou jsem jel a upadnul mi pedál a já se tam rozsekal brutálně. Frajeřil jsem na tom pomalovaným kole, ono se rozpadlo a já si narazil koule.“

Žlutý dres

„Petr Zikmund se ozval a já jsem tenkrát neměl moc čas, ale udělali jsme dres, fantazie. Kluci v něm dokonce vyhráli nějaké amatérské závody. Já jsem taky jeden dostal, strašně se mi líbil. Kalas se toho chytil, dělali jsme s nima i další dresy, třeba pro MS v cyklokrosu. S Františkem Raboněm, kterýho jsem měl hrozně rád v televizi, jak komentoval, tak jsme se seznámili a bylo to hrozně příjemný spolupracovat. Myslím si, že ten žlutej dres je už kultovní, dokonce tady v Novém Městě potkávám lidi, kteří ho mají. Minule v Bille, která je taky žlutá, přijel kamarád v tom dresu.“

Ateliér

„Já vlastně žádnej ateliér nemám, do jisté míry. Jsem takovej nomád. Mám strašně moc nápadů, takže bych potřeboval obrovskou halu a v ní lasery, tiskárny, šplíchací box na airbrush. Nikdy jsem to ale neměl a beru to jako takové boží znamení – věnuj se něčemu, co máš tady zrovna na stole. Když jsme přišli do Prahy, tak tam jsme měli výbornej ateliér na Veverkově, jenže se nám začaly tak prodávat plakáty, že jsme byli z toho ateliéru vypuzení obchodem, protože tam pořád chodili lidi. Nedalo se tam kreslit. Takže se z toho nakonec stal showroom a prodejna. Na Vysočině zase buduju ateliér znova. Většinu zabírají tiskárny, různý materiály a papíry. Takže já jsem teď jako ti staří literáti a kreslím si prostě někde. Venku na terásce, v příjemným křesle, nebo i v kavárně jsem schopný dělat. Můj sen je mít veliký ateliér, ale když jsem přemýšlel, tak by to vlastně bylo kontraproduktivní, protože bych dělal tamto a tamto a tamto. Je fajn, že mám ten stoleček, místo na kreslení, perfektní setup vyladěnej rokama a dělám velice efektivně.“

Motýl

„Motýl je vhled do mých analogových věcí. Malby, airbrushe, malovaný obrazy, kdy čas od času si udělám takové období a tvořím rukama. Úplně čistě od nuly na ručně dělanej českej papír nebo na plátna speciálníma barvama. Je to takové období, kdy se zavřu a pracuju na těch obrazech. Ohromný povzbuzení, oddech od digitálního světa, a člověk si tak vlastně může zpracovat témata, který ti nikdy nikdo nezadá jako zakázku. Nějaké filozofické, věci z knížek, inspirace a tak. Tohle bylo jedno moje období. Motýli, kteří znázorňovali lidské vášně, touhy, chamtivosti. Já jsem z nich dělal sbírky a tohle je jeden z nich, který mi zbyl. Když jsem ty obrazy někomu ukázal, tak se hned prodaly. Já jsem vlastně nikdy nestihl žádnou výstavu z obrazů udělat, protože se všechno hned prodalo. Mohlo mi být kolem dvaceti, na začátku kariéry. A ty motýly jsem dělal zrovna tady na Vysočině.“

Nové Město na Moravě

„To je prostě rodná hrouda. Narodil jsem se tady, vyrostl jsem tady, byl jsem tady v podstatě 18 nebo 19 let celou dobu, moc jinam jsem nevypadl. V Praze nám vlastně začalo vrtat v hlavě, že je to skvělý v tom Novým Městě a nebylo by špatný se vrátit. Je to teďka vynikající, protože je tady všechno paradoxně. Počínaje kavárnama, restauracema, plaveckým bazénem, lázněma, horolezeckou stěnou, tělocvičnou, staví se nové fotbalové hřiště, je tady sjezdovka, biatlonovej areál, horský kola, všechno. Já vždycky když vidím, jak si moji kamarádi nebo spolužáci stěžujou starostovi, že se jim něco nelíbí, tak si říkám, tady je více věcí než kdekoliv jinde. Takže vlastně já tady žasnu. A navíc ještě je tady klid, a to je neuvěřitelný. Máš všechno, ale je tady klid. Jsou tady tak šikovný lidi, z kulturáku, z radnice, neustále vymakávaj všechno a je to tady úplně jak někde v Rakousku, ve Švýcarsku. Je to jedinečný, protože třeba na Slovensku, u rodiny, kam jezdíme, to rozhodně takhle nevypadá. Já tady obdivuju všechny, co něco dokázali, protože vždycky se říkalo, že to v NM nemá smysl. Najednou tady jsou lidi, naši vrstevníci, a jde to, frčí to a hned mají všichni chuť žít. A jezdí sem za mnou kamarádi z Prahy a obdivujou, jak je to tady příjemný. Myslím si, že na tom se podílí i ten sport, biatlon a kola. Dneska jsem se šel dopoledne projít a takovej mrak cyklistů tady byl, takže fantastický.“

Výstava

„Je to pro mě čest, že v 37 letech můžu vystavovat ve formátu celoživotního díla. Je to pro mě čest, že mně to vůbec umožnili tady z galerie. Myslím si, že je to taková trošku pocta pro mě, na to, jak si mě všichni pamatujou jako darebáka a umělce v Novém Městě. Zároveň je to pro mě příležitost se ohlídnout za takovou etapou. Možná budu dělit život do výstavních etap, protože když se vždycky člověk ohlídne za tvorbou, tak mu něco docvakne, něco ocení, něco zváží, něco se zase třeba poučí. Takže já, když jsem teď chodil po výstavě, tak jsem se se spoustou těch věcí smířil. S těma, co jsem třeba nebyl úplně spokojenej. Vyvstanou ti vzpomínky, co jsi pro to musel udělat, musel podniknout, odříkat. Takže jsem do jistý míry uznal to svoje starý nespokojený já, který v minulosti všechno zavrhovalo a chtělo být lepší a lepší. Zároveň je na čem stavět, protože vidím, čeho jsem dosáhl, a teď z toho můžu něco rozvinout, nechat rozkvést. Jsem strašně rád, že to mohla vidět rodina, že rodina mohla vidět celej ten můj příběh, protože kdyby taková výstava byla třeba někde v Německu, tak mi je to vlastně k ničemu. Ale tady je výstava přímo vedle hospody, kde jsem trávil mládí, vedle zušky, kde jsem studoval. Všichni ti lidi přišli, rodičové, rodina, učitelky, všichni se na to mohli podívat. Dřív jsem výstavy neměl rád, je s tím hrozně moc práce, finančně tě to v podstatě zruinuje, ale je to hrozně pěknej pocit. A stojí to za to, protože když vidíš ty lidi potom, jakou z toho mají radost, tak to dává smysl.“

Karel Němec (malíř, grafik a ilustrátor, který žil v NMNM)

„Občas si říkám, že jsem reinkarnace Karla Němce. Asi na tom něco bude, protože mně se hrozně líbí dům, co je tam dole po něm. Minule jsem to říkal mamce, tady prostě musí vzniknout muzeum Karla Němce. A ona mi řekla, že děda už chtěl tenkrát koupit jeho dům, ale nepovedlo se mu to. Opravdu s tím Karlem Němcem asi mám něco společnýho. Odmalička jsem měl rád jeho grafiky, tady v muzeu i v galerii jsou od něj věci, jsou strašně zábavný, fotogenický. Je to linorit, kterej já mám taky rád, takže pro mě veliká inspirace. Kostel samozřejmě, to je veledílo. Kolem pomalovaných domů jsem odmalička chodil do školy, takže na mě to mělo určitě velkej vliv. Viděl jsem, že ta ilustrace, já ho pokládám za ilustrátora, se dá propsat všude. Na předměty, na architekturu. Z toho já vycházím, to je taky moje krédo. Ilustrace by se měla promítnout nejen do knížek, ale všude. Myslím si, že Nové Město čekají velký věci, jakmile se začne věnovat odkazu Karla Němce, protože město na tom jednou bude stavět.“

Autobusové nádraží

„Sedíme tady vedle něj, bistro Čtyřka hraje v sousedství. Pro mě místo, kde jsem jezdil na skejtu, na bruslích, různě jsem skákal a učil se triky. S kamarádama jsme tady trávili čas. Chodil jsem se sem stříhat, protože tady byla paní holička, a je tady myslím do dneška. Jezdil jsem tady s mamkou do Bobrové do školy, kde ona do dneška učí. Takže docela zajímavý místo hele, pořád vypadá stejně, ale myslím si, že už se pomalu chystá předělávka.“

Klobouk

„Mám dvě věci, který k tomu potřebuju říct. Když jsem byl malej, tak mamka mi šila čepice. A já jsem ty čepice strašně nesnášel. Protože já jsem chtěl čepice z NHL, krásný čepice, a moje první pak byla Florida Panthers, s tím panterem nádherným. A moje mamka, jak byla výtvarnice, tak skvěle šila, šila mi různý oblečení a já jsem se za to tenkrát styděl, chtěl jsem značkové, Adidas nebo tak. A díky tomu, že mi šila ty čepice, tak já jsem čepice začal mít hrozně rád. Stal se ze mě čepičář. Když jsme začali být známí ilustrátoři, tak jsem si říkal jednoduchou věc. Nevypadám jako Brad Pitt, někdo, koho si zapamatuješ, tak potřebuju mít něco signifikantního. Zároveň si vytvořit nějakou masku, a tu potom odložíš a nikdo tě nepozná. Ještě jsem poslouchal i jazzovou muziku tenkrát, tak jsem si z Británie objednal klobouček. Pak jsem si ho dal i do loga, začal jsem ho nosit a bylo to moje poznávací znamení. Tady ve městě mě hrozně baví ho nosit, protože fakt ty lidi tě poznaj a bez něj tě nepozná nikdo. Je to takový poznávací znamení a taková maska a zároveň mám fakt rád věci na hlavu, čepice. I jsem je musel nosit, protože mi vždycky byla zima, tady na Vysočině byla zima!“

Knížky

„Příběhy mě napadají odjakživa, ale nikdy jsem neměl sebevědomí něco psát. Ale teď, jak mám více času, nemusím trávit hodiny v Praze v koloně, mám v hlavě hrozně moc příběhů. Je ten čas, kdy už to můžu dělat, nesmím nic odkládat už! Protože to je hřích něco odkládat. Tak, a já to zkusím! Napsal jsem knížku, nakreslil pár obrázků, ukázal to v nakladatelství a tam byli nadšení. Hned k tomu vymysleli kampaň, velkorysý počet knih, takže jsem z toho měl takovou radost, že jsem rozdělal více příběhů a už mám čtyři. První vychází teď na podzim 2025 (Legenda z Chlebouškova) a všechno to budou knížky pro děti. Budou to trošku odlišný věci, ale neskutečně mě baví zpracovávat ta témata a hrát si s kombinací textu a ilustrace. Hodně taky vděčím mamce za to, že učila češtinu, protože mě naučila se vyjadřovat. Není zase tak odlišné vyjadřovat se v obrázcích nebo v textu. Je to pro mě teď nová kapitola, chtěl bych se tomu hodně věnovat, dětské ilustraci a dětské knize.“

Lukášova žena Margaréta

„Já si pomůžu nějakým přirovnáním. Jak jsem studoval filmařinu, tak jsem došel k závěru, že často ten film je jenom 30 % a 70 % je zvuk. Já si myslím, že podobně je to s těma ženama. Margaréta je hrozně nenápadná, nemá ráda pozornost, ale je to 70 % mého úspěchu. Beru to, když řekneš Luke Tomski nebo Tomski&Polanski, tak je to tým lidí, a Margaréta, to je moje nadpoloviční součást. Ona mi spoustu věcí poradí, já si často nevím rady, zeptám se, poslouchám rady, co můžu vylepšit a jak být třeba lepším člověkem. Člověk dělá spoustu blbostí ve vztahu k druhým lidem, takže ona mě vždycky usměrní, a ještě se mi hrozně líbí, že ona má jinej temperament, není z Vysočiny, ona je slovensko-maďarský člověk. Mně to dodává jiskru do tvoření, takže nemůžu dostat žádnou depresi, pro mě je to podstatný. Viděl jsem dokument o Dalajlámovi, kde on říkal, že kdyby bylo více žen ve vládách, tak ty ženy mnohem líp najdou cestu, aby si lidé mezi sebou nějak rozuměli. Margaréta má u mě tady tenhle vliv, ona mě naučila, jak se světem fungovat a proplouvat krásně, aniž by se člověk někde zasekl.“

Jaký je Lukeho vysněný projekt spojený s Vysočinou?

„Vysněnej projekt mě teď asi čeká v nejbližší době, už je hodně léto, takže nevím, jestli ho úplně stihnu. Čekají mě monumenty Vysočiny, budou to architektonické věci. Uvidím, jak to pojmu, jestli to bude jenom čistě architektura a potom příroda, nebo jestli to smíchám dohromady. Ale bude to série plakátů, kalendář, pexeso, který budou popisovat pro mě ta nejhezčí místa Vysočiny. Chtěl bych, aby potom z toho vznikly vkusný věci pro informační centra, aby to tam mohli mít jako suvenýry. A tady mám jeden unikát, jeden barák jsem tady taky dělal, je to Ski Shop & Půjčovna lyží pod nemocnicí. Je tam velikej obrázek a pořád ho udržuju. Zelenej barák a na tom takovej podivnej jezdec z mýho mládí. Takhle já jsem začal jako ten pan Němec tady ve městě.“

Co na závěr? Sem se hodí Lukášova věta z vernisáže jeho výstavy v novoměstské Horácké galerii:

„Mám rád, když ilustrace spojí lidi. To je nejkrásnější.“