Rozhovor v časopise Velo o focení pro mtb týmy na okuhu Světových pohárů.
Začněme otázkou, kterou snad ani není možné nezačít. Jak ses k focení kol dostal?
„Když jsem končil střední školu, koupil jsem si první foťák. Focení mě zajímalo. Začal jsem fotit úplně všechno a ani nevím proč, začal jsem v nejbližším okolí u nás na Vysočině o víkendech objíždět cyklistické závody a fotit je.“
Předtím jsi k cyklistice žádný vztah neměl?
„To úplně říct nemůžu, ale jezdit jsem začal až potom. Až pak jsem si koupil první silničku a chytlo mě to. Nejdřív bylo focení, až pak ježdění.“
Jaká byla první zakázka?
„Oslovil mě Petr Hofbauer, který dělal obsah pro stránky cyklokros.cz, jestli bych pro ně nefotil cyklokros. A pak to přerostlo tak, že jsem tři roky objížděl závody Světového poháru v cyklokrosu a fotil pro českou reprezentaci a pro cyklokrosovou komisi. Měl jsem zaplacené náklady a tu a tam si ode mě vzali nějakou fotku v MTBS, roadcycling.cz nebo nějací cyklokrosoví partneři a sponzoři. To byly moje první příjmy. Ale dalších asi deset let jsem současně chodil normálně do zaměstnání. V týdnu jsem pracoval jako projektant, o víkendech jsem fotil, a když bylo potřeba odjet někam na pár dnů, tak nebyl v práci problém vzít si dovolenou. Šlo to dobře kombinovat.“
Bylo tvým cílem fotografií se uživit?
„Bylo, ale nevěděl jsem, jakým směrem se to vyvine a v jakém odvětví se chytnu. Fotil jsem něco pro ČTK, pak jsem přesídlil do Olomouce a také tamní redakce mě využila, a když jsem se definitivně přestěhoval do Prahy, měli o mě zájem zase, to už jsem fotil třeba dva dny v týdnu.“
Předpokládám, že to čekání na kariéru s sebou nese dost nejistoty. Dala ti ji ve větší míře až spolupráce s Kolofixem?
„Přesně tak. Od té doby, co dělám pro Pavla Čábelického, mám jistý paušál a tři až čtyři víkendy v měsíci rezervované jen pro ně. Někdy je toho víc, někdy méně, podle sezony. Oni měli fotografa, ale rozešli se s ním. Pavel pak někoho sháněl a dostal od Honzy Němce z MTBS tip na mě. Trvalo to dalšího půl roku, než jsme k sobě našli cestu. Týden jsem si dal na rozmyšlenou a teď to myslím funguje dobře, fotím na plný úvazek. Nyní mám naopak problém dostat do svého harmonogramu jakékoliv jiné focení, učím se pracovat s časem a plánováním jiných zakázek.“
Dej trochu víc nahlédnout do toho, jaký je objem tvé práce a co se s fotkami potom děje. Přece jen je to trochu specifické, fotit pro profesionální tým.
„Účastním se většiny týmových akcí, někdy včetně soustředění, výjimečně se domluvíme, že není nutné, abych tam byl. Jak už jsem řekl, skoro všechny víkendy někde jsme. Když jsou nějaké akce pro média nebo akce partnerů, Pavel pošle nebo doporučí mě. Já posílám fotografie Pavlovi nebo manažerovi, kterého teď tým nemá, a z devětadevadesáti procent i přímo závodníkům. Něco jde také do marketingového oddělení Kolofixu. Pokud vím, Pavel dělá report pro partnery hned po každé akci a potřebuje k tomu asi deset fotek, Tomáš Přibyl zase pracuje přímo s GAPP Systemem a zpracovává materiály pro jejich vnitřní firemní použití. Nově spolupracujeme s agenturou, která nás všechny proškolila, jak máme pracovat se sociálními sítěmi, závodníci jsou vedení, co a jak mají zveřejňovat, je to součást jejich práce. Minimálně jeden den v týdnu jsem k dispozici pro marketing firmy Kolofix, tam to ale záleží na tom, kdo zrovna v marketingu je, co dělá a jaké má představy, lidi se tam poslední dobou hodně střídali. Když se otvírají nějaké nové pobočky nebo je sezona a podobně, zas je té práce víc.“
Skutečně je tvoje práce týmem dostatečně využita? Nemáš pocit, že nějaké fotografie „zapadly“ nebo že by část práce zvládnul další personál se svými mobily?
„Určitě ne. Ti mají svých starostí dost a práce nad hlavu. Tým má dnes osm závodníků a na takový počet už běžně bývají i fotograf a videomaker. Větší týmy mají další lidi, jakýsi štáb, který se specializuje na video. Jen na tu prezentaci se kolem týmu točí hodně lidí. Marketing se za poslední roky obrovsky vyvinul a partneři to považují za samozřejmé.“
Ty bys video nezvládl?
„Časově určitě ne. Musel bych se to naučit, stejně jako by se kameraman musel naučit fotit. Je to něco úplně jiného, pro fotografii hledáš úplně jiné místo, jiné světlo, jinou perspektivu než pro video. A ta postprodukce zabere tolik času, že by to vůbec nešlo spojit. Fotky dodávám do hodiny po závodě, videa mají k dispozici až tak za tři dny. Neumím si to představit, a protože jedno bez druhého ani nemůže být, musejí to dělat různí lidé.“
Kromě GAPP System-Kolofix Teamu fotíš ještě pro někoho dalšího. Pro koho a jak k té spolupráci došlo? Nebije se to? Není to vlastně konkurenční?
„Je to přesně naopak. Když už na těch závodech jsem a mám zaplacené náklady a sedím u té trati, je snadné a levnější udělat fotek víc. Jediná nadstavba je čas při třídění a zpracování nafoceného materiálu. Myslím, že tu kombinaci všichni vítají. Jednou jsem takhle seděl u tratě při tréninku a zastavila u mě Emily Battyová a ptala se, jestli bych pro ně nemohl něco vyfotit, že tam nemají s sebou fotografa. A od té doby fotím pro Canyon MTB Racing, což je kanadský tým právě s Emily. Po závodech jezdí asi čtyři různé týmy Canyon. Mají tři závodnice a já jsem už součástí týmu, můžu kamkoliv a můžu fotit cokoliv, holky jsou hodně v pohodě. Ten princip je podobný, fotografie posílám v dohodnutém čase manažerovi, znám přesně jejich denní program a vím, kdy a kde mám být.“
Je organizace takového týmu zásadně jiná než třeba u Kolofixu?
„Zásadně jiná není. Mají víc lidí. Na tři závodníky mají dva mechaniky a fyzioterapeuta, který se stará i o stravu, depo a podobně.“
Ty jsi ale vytížený ještě o něco víc.
„Specifická je také moje spolupráce s mexickou reprezentací, jejíž členové žili dlouhodobě v Čechách. Pro ně fotím dlouhodobě. Loni na mistrovství světa se mě zeptali Japonci, jestli jim něco dám. Pak za mnou přišel manažer, že je spokojený a jestli bych pro ně mohl fotit nastálo, ti mají dva až šest závodníků. Nárazově fotím pro nějaké jezdce individuálně. Do půlky sezony jsem taky dělal pro tým jb Brunex Superior Factory Racing, což je po Kolofixu další projekt, na který jsem byl hrdý a těšil mě. Ale najednou si najali Poláka s tím, že je levnější. S tím samozřejmě nemám problém, ale mrzela mě ta nekomunikace, vlastně mi to ani pořádně neoznámili.“
Je focení pro zahraniční tým lukrativnější?
„Pokud bys srovnával stejný rozsah práce i použití, tak ano. V Česku to obecně u fotek podle mé zkušenosti ještě nefunguje tak, aby klienti věděli, co jim to dá, a byli za to ochotní zaplatit adekvátní částku. Já mám takové balíčky a pro Kolofix mám celoroční spolupráci. Je ale pravda, že fotografie u nás není pořád brána jako standardní práce, což platí i mimo cyklistiku, a u 70 procent zakázek si nemůžeš říct tolik co v zahraničí.“
Jak vypadá tvoje práce přímo při závodech?
„První fotky ode mě mají do hodiny po závodu. Když se podaří nějaký výsledek, posílám fotku neupravenou rovnou z foťáku hned. Další výběr dělám dlouho do noci, někdy do jedné, někdy do dvou do rána, záleží na tom, jestli je otevřené tiskové středisko, nebo pracuji na klíně někde v autě. Projdu asi 500 záběrů a vybírám z nich 100 až 150, které upravím a odesílám.
Pokud se závodí na místě, které neznám, zabere mi hodně času i příprava. Nastuduju si trať, projdu si ji, sleduju světlo a plánuju, kde budu co fotit. To zabere řádově hodiny. A pak je to všechno ve velkém psychickém stresu, abys měl všechno, co máš mít, a aby tvoje rozhodnutí byla správná, protože už nikdy nepůjdou změnit.“
Snažíš se o nějaký rukopis? Pamatuju si, že mi jeden čas připadalo, že někteří fotografové kopírují Markétu Navrátilovou.
„Markétin rukopis je výjimečný a poznatelný, je na tom vidět ženské oko, ale je otázka, jestli ten člověk kopíroval, nebo se od ní jen snažil něco naučit. Já si samozřejmě nemůžu dovolit nějaké velké umění a čmouhy. Musím mít jezdce čitelného, ostrého, a nejlépe ze všech stran. Mám rád protisvětlo a siluety a pohrát si můžu především s nezávodními fotkami. Odevzdám, co se ode mě očekává, a vpašuji do toho i něco ze sebe – na mých klientech pak je, jestli a jak to použijí. Takže bych řekl, že můj rukopis je vidět hlavně v tom celém výběru.
Vyloženě nutné zlo je fotografie z cíle. Tu prostě musíš mít, ale když vidím těch padesát fotografů na jednom místě, kteří budou mít úplně stejnou fotku, hledám cesty, jak na to jinak. Tak možná na cílové fotografii bys mohl poznat můj přístup. Lezu, kde se dá, hledám jiné perspektivy a mám radost z toho, když objevím něco nového. Jen se nesmí stát, že bych ten cíl neměl…“
Je něco, co bys moc chtěl vyfotit? Co by ti udělalo největší radost?
„Já si na závodech můžu vyfotit úplně všechno, co chci, s tím nemám problém. Schurtera. Kohokoliv. Těšilo by mě ale dělat dlouhodobě s někým, kdo by jezdil třeba padesátý a pak rostl a rostl, až by byl na úplném vrcholu a já bych byl celou dobu u toho, byl bych mu dlouhodobě nablízku. To by mě těšilo moc. Bohužel nikdy nevíš dopředu, kdo to bude, kdo takhle vyroste. Vlastně ne bohužel, to by byla nuda… Takhle je to lepší.“
Martin Raufer, Velo