Ještě nedávno si drtivá většina české společnosti dosud nikdy nenasadila na obličej roušku, vývojem posledních týdnů se ale vše obrátilo o 180 stupňů.

Nejenže je dnes na veřejných místech musíme povinně nosit, naopak nejsou téměř žádní lidé, kteří by neznali nikoho, kdo roušky sám šije.

V drtivé většině k šicím strojům usedly české ženy všech věkových skupin, nicméně alespoň částečně jim pomáhá i nemalá část mužů.

Nikdo z těchto lidí nevyhledává publicitu, většina z nich to dělá jen tak, nezištně, protože je to potřeba.

Ti, kteří si z jakéhokoliv důvodu vlastní roušku vyrobit nemohli, jsou tak ostatními obdarováváni.

Módní salón | Kamarádka pracující v nemocnici se přes sociální sítě pokusila sehnat nedostatkové zboží v podobě roušek, a tak se dámy v módním ateliéru rozhodly zapojit se.

„Hned první den šití, kdy se o naší aktivitě dozvěděli ostatní, začali volat jednotlivci, firmy i organizace, takže co se dalo, to jsme rozdávaly. Denní várka je asi 350 kusů, celkově jde zatím přibližně o 4500 kusů. Roušky jsou teď naší jedinou náplní, ale už z toho pomalu začínáme blbnout, tak jsem si sem v neděli přišla ušít kabát, kolegyně dělá na e-shop panenky.“

Pomáhat a rozdávat | Vedoucí provozní směny Městské policie v Třebíči se šel podívat, jak jeho kolegyně v kanceláři šijí roušky a už tam zůstal. Stejně tak pomáhal i zbytek strážníků.

„Dělali jsme je primárně pro sebe, abychom zajistili všechny kolegy. Potom jsme roušky poskytli místní nemocnici a nedalekému domovu důchodců. Strážníci vozili roušky ve služebních autech a poskytovali je občanům, kteří roušku neměli nebo je sami oslovili. Bylo to zpestření, které nás všechny semklo, vytvořili jsme si mezi sebou teď úplně jiné vztahy a jsme rádi, že jsme mohli udělat něco pro ostatní.“

Rodinný podnik | Mladí manželé z Vysočiny si kromě péče o malého synka našli nové koníčky – ona šije roušky, on tiskne komponenty ochranných štítů.

„Jsem zdravotní sestra a trošku mě trápilo, že jsem na mateřské a nemůžu přiložit ruku k dílu přímo v nemocnici. Tak vzešel nápad pomoci alespoň šitím roušek. Postupně mi šití začalo jít lépe a tak jsem se do toho pustila ve větším až k objednávce 50 roušek, kde jsem zapojila i maminku a tchýni a daly jsme to společně dohromady. Další jsem poskytla například na místní obecní úřad nebo sousedům.“

Aby toho ale nebylo málo, manžel si objednal 3D tiskárnu a pustil se do ochranných štítů. „Tiskárnu jsem chtěl dlouho, ale až nastalá situace mi dala impuls si ji opravdu pořídit. V podstatě je to první věc, kterou na ní vyrábím. Vytiskl jsem si jen malou postavičku, lodičku pro synka a držák na sprchu, kde jsem ale špatně odhadl měřítko. Od té doby dělám štíty, různé druhy, protože jsem přišel na to, že je velký rozdíl v čase tisku. Ty složitější trvají i kolem 4 hodin, proto je pouštím až když jdu spát, za noc tak stihnu dva a 8 hodin spánku. Přes den tisknu jednodušší verze trvající něco málo přes hodinu. Hotové části dezinfikuji v roztoku sava v poměru 1:6 a ve sterilní plastové krabici odvezu na sběrné místo, odkud se pak štíty rozváží např. na polikliniku, do domova seniorů nebo obchodů.“

Za mřížemi | Na jedné straně dělá hluk několik praček, u stěny jsou kóje plné prádla. Téměř v rohu místnosti vše sleduje jedna z vězeňkyň, která se spolu s dalšími 7 odsouzenými zapojila do pro toto místo neobvyklé práce.

„Podle toho, jak je kdo zručný, tak má svůj určený úsek, co se týče šití, praní nebo žehlení. Byli jsme osloveni a vzhledem k tomu, že si myslíme, že je to činnost která slouží dobré věci, tak jsme řekli ano a vlastně nás šití i baví. Je to zase něco jiného a čas nám díky tomu rychleji utíká. Roušky jsme využili jak my vězni, tak i místní pracovníci. Další věznice dala do jedné z olomouckých základních škol a do nemocnice. Alespoň odsud může člověk udělat něco dobrého. To, co je aktuálně venku, my nezažíváme, jsme tady spíše chráněni.“

Babička | V 90 letech usedla k šicímu stroji jako o několik desetiletí dříve a začala pracovat na rouškách pro spolubydlící v penzionu pro seniory.

„Začala jsem šít, protože po rouškách byl strašný hlad a nikde nebyly. Vnuk mi sem dovezl stroj a já měla radost, že budu ještě užitečná. Jenomže jsem si neuvědomila, že mám mrtvý nohy a pak, když jsem se do toho dala, zjistila jsem, že mi pravá noha nebere tu šlapku a styděla jsem se za to, že jsem vůbec něco slíbila, že to nezvládnu. Zapojila jsem i levou nohu, aby se naučila. Tak jsem pomalu a po chvilkách pracovala a nakonec jsem zásobila všechny občany v penzionu.“

Mezi dálnicí a přírodou | Na jedné straně ruch dálnice, na druhé naprostý klid přírody. Uprostřed toho malá vesnička Meziříčko, na jejímž okraji stojí zemědělská usedlost.

„Napadlo mě se zaregistrovat na jedné webové stránce a hned po hodině mi přišly první žádosti o roušky“, říká mladá studentka textilního a oděvního inženýrství v Liberci. „Mají o ně zájem jednotlivci pro své rodiny, dvakrát se mi například ozvali i z domova důchodců nedaleko Havlíčkova Brodu. Já roušky dělám sama, zatím jsem jich vyrobila asi 150 kusů, vychází mi to tak na 35 roušek denně.“

Jsme tady | Obyčejně pomáhají dětem řešit jejich problémy nebo jim radí s využitím volného času, nyní si k tomu pracovnice jihlavské Charity v Lukách nad Jihlavou přibraly pro ně netypickou manuální práci.

„V době karantény a při povinnosti nosit roušky jsme přišly s nápadem si je sami ušít, protože jsme stejně žádné neměly. Zprvu jsme šily doma, ale tím, že k nám teď děti nechodí osobně, tak je i tady více času. Nejprve pro své rodiny a příbuzné, ale pokračovaly jsme i dál a poskytovaly je seniorům a nakonec i dalším složkám Charity.“

Jsme tady | Jejich kolegyně v Jihlavě jsou na tom podobně:

„Protože do práce dojíždíme hromadnou dopravou, tak jsme se rozhodly v galanterii nakoupit materiál a zkusit si roušky sami ušít a v rámci Charity si je poskytnout. Od doby vyhlášení nouzového stavu pracujeme on-line, pořádáme soutěže, naposledy třeba výtvarnou, kdy nám děti posílaly obrázky. Točíme videa, dělaly jsme tutoriál o vaření nebo výtvarné výchovy. U nás převážně pracujeme s romskou komunitou a tak vidíme, že pro děti, které skoro celý den lítají venku, je tato situace více stresující než pro nás. Snažíme se i vysvětlovat závažnost situace, aby každý chápal, že má zůstat doma. Zároveň s nimi ale nechceme ztratit kontakt, aby věděly, že i když u nás nejsou, tak my tady pro ně jsme a záleží nám na tom co dělají, přestože se s nimi nevídáme.“

Z lásky | Vietnamské přísloví údajně říká, že stačí dvě ženy a jedna kachna, aby jste se cítili jako na tržišti. V domě na jihlavském náměstí se schází skoro desítka žen, které v přátelské atmosféře tančí kolem barevných látek.

„Protože tu s Čechy žijeme a viděli jsme, že česká vláda není schopná roušky svým občanům zajistit, chtěli jsme pomoci i my. V naší jihlavské komunitě jsou minimálně tři podobné skupiny. Zrovna jsme dostali látky od Dukly, tak šijeme v jejích barvách i pro hokejisty. Dál jsme roušky věnovali školám a městu, hlavně pak nemocnici, pro kterou jsme mezi sebou vybrali i finanční dar. Děláme to, jak se tak říká, z lásky.“

Tichá školka | Žádný křik, žádné pobíhání. Tak se během pár dnů změnila situace v jedné z olomouckých školek.

„Mezi jednotlivými činnostmi, jako je úklid nebo údržba vybavení, stříháme látky a dokončujeme z domu připravené polotovary,“ popisují místní školnice aktuální náplň práce.

Ve svém živlu | Obvykle vytvářejí podle návrhů výtvarníka kostýmy pro divadelní hry, nyní se věnují šití roušek.

„Vedení divadla přišlo s nabídkou šít tady roušky, v rámci toho, že jsme od fochu a umíme šít, tak by bylo hloupé, kdybychom to nedělaly. Je to rutinní jednostranná práce, ale velmi užitečná“, shodují se kostymérky Moravského divadla v Olomouci.

S razítkem | Přestože si nebyly jisté svými schopnostmi švadlenek, navozily do sídla Kraje Vysočina šicí stroje a začaly.

„S kolegyněmi jsme se domluvily, že si stroje vezmeme na úřad a jeden den vyzkoušíme, jak nám to půjde. Přidali se i další zaměstnanci a tak jsme udělali dílnu v zasedačce a kdo zrovna měl čas, přišel nám pomoci. Podílelo se minimálně 15 lidí, celkem jsme se šití věnovali tři týdny, 4 kolegyně v podstatě celou pracovní dobu. Začínaly jsme na 15 kusech, ke konci zvládla skoro 60 denně každá z nás.“

Ve skladu | Společnost vyrábějící automobilové střešní nosiče se mávnutím virového proutku přeškolila a zásobila občany Chropyně.

„Když jsme si šli do lékárny pro perlan, což je vložka do roušky, dostali jsme informaci, že pokud šijeme, tak nám utrhnou ruce za jakýkoliv počet kusů a tím se rozjela naše spolupráce s lékárnou a následně s paní starostkou. Tři dny nám pomáhali naši zaměstnanci, po prvním pozitivním nálezu ve městě jsme ale nic neriskovali a poslali je domů. Šít jsme s přítelem zůstali sami a přidal se ještě můj bratr. Ten se po počátečním strachu tak zamiloval do žehličky, že si jí pořídil i domů.“

Cappuccino | Tři roky vlastní kavárnu, krátce po otevření jí prostory vyhořely, pak byla kavárna i vytopena, po rekonstrukci však jede dál.

„Lidi nám sem navozili barevná prostěradla, my jsme je v kavárně nastříhaly a moje maminka roušky ušila. Já pak každou jednotlivě zabalím a dám do tašky, kterou pověsím na kliku. Tam si lidi můžou vzít, kolik kdo potřebuje. Roušku tak získal i pán, který tu nedaleko žije a nikoho nemá a další lidé z okolí.“

Zámecké paní | Tři zámecké paní z Červené Lhoty se pustily do šití roušek nejprve pro své blízké a kolegy.

„Pan kastelán nám zavolal s tím, že kdo ze zaměstnanců zámku umí šít, tak by mohl začít dělat roušky. Tady v jižních Čechách jsme to byly jen my a Český Krumlov plus jedna paní z jindřichohradeckého zámku. Kdo se o nás dozvěděl a chtěl, tak roušky dostal, byli to jak jednotlivci, tak některé firmy v okolí. Pak jsme i zvedly telefon a zjišťovaly, kdo by je ještě potřeboval, takže se dostalo na hasiče, záchranku i policisty. Ušily jsme jich asi 1400.“